Je libo palačinky?

Dnešní den byl ve znamení zdlouhavého přejezdu. Jelikož toho chceme na Novém Zélandu poznat co nejvíc a vidět toho, co nejvíc musíme za to platit daň. Daň v podobě hodin strávených v autě. Nicméně jsme i při dnešní přejezdu navštívili dvě zajímavá místa, která naše myšlenky alespoň trochu rozptýlila. Cílovou destinací byl Richmond, malé město uprostřed skal obklopené dunivým oceánem, ovšem než jsme dosáhli tohoto milníku čekala nás dlouhá trasa. Číslo na navigaci nebylo malé, to si řekněme narovinu-330 km. 

Když jedete 330 km v ČR po dálnicích, zabere Vám to cca dvě a půl hodiny, jenomže když jedete stejnou vzdálenost tady na divokém Jižním ostrově NZ, zabere Vám to i s krátkými pauzami okolo šesti hodin. Vzdálenost nás vylekala, ale co se dalo dělat, měli jsme jinou možnost? Neměli. Takže jsme se vydali napříč dobrodružství.

Naší první zastávkou byl panoramatický výhled na jezero Lake Rotoiti. Jezero bylo nádherné, skryté místo uprostřed masivních hor. Létalo zde spoustu racků a po hladině ladně plavaly kachny, slunce nás hřálo do obličeje a nám nezbývalo nic než jen obdivovat další poklad této země. Bohužel a naštěstí touto zastávkou náš výlet nekončil, museli jsme překonat už začínající únavu a vydat se dál.

Další pauza přišla asi po hodině a půl. Znovu nás v této oblasti uvítal neutuchající zvuk bouřlivého oceánu. Nikdy jsme nebyla na majáku respektive ani u něj, takže tohle byla moje premiéra. K majáku vedla kamenitá cesta obklopena nikdy neunavující zelenou vegetací. Maják Cape Foulwind se nacházel ve výšce 800m, takže jsme za chvíli byli u něj, i když ne tak docela. Přímo na něj  vystoupat nešlo, což nás ale jinak nemrzelo, protože tahle stavba by se rozhodně nemohla pyšnit krásou či romantičností, spíše hodně nepovedeným minimalismem... Každopádně maják nebyl to, co nás zaujalo, protože tento úkol převzaly výhledy do scénického údolí okolo něj. V duchu jsem cítila takový ten pocit klidu, ale zároveň jistého strachu, když jsem se ze skály dívala na hlasitý oceán. Asi nikdy se nebudu cítit okolo oceánu stoprocentně bezstarostně....proč? Ta síla a mocnost, kterou skrývá, mi přijde až nepochopitelná.

Po příjemné procházce k majáku napříč krásným výhledům jsme zase zasedli do auta a zase se čím dál více těšili do cílového místa. Procházka a útěk z auta následoval asi až po třech hodinách cesty. Zde už jsou ty slibované palačinky. Bohužel se nejedná o jídlo, ale spíše o název skal. Těmto skálám způsobila eroze ''look'' palačinek. Skály byly krásné a zapadající Slunce jim kouzlo ještě přidávalo. Ale pořád nám tam něco chybělo, co to jen bylo... Vodní zvířata, doposud jsme na NZ neviděli moc vodních zvířat, když pominu včerejší krásné lachtany. Ovšem toto pravidlo se asi hodinu po naší procházce změnilo. DELFÍNI...ano čtete správně, viděli jsme delfíny, jak skáčou ve vlnách tam a sem, zprava doleva. Ten pohled na ně nás všechny rozesmál, ta jejich hravost propletená s neskutečnou inteligencí je...krásná.

Do cílové destinace nám zbývalo jen 16 km a přestože jsme toho tento den hodně viděli, už jsme si spíše představovali postel, horký čaj a výhled na moře. Přesně toto se nám za chvíli splnilo a my mohli v klidu ulehnout do postelí a zaposlouchat se do zvuku oceánu, který jsme měli asi dvěstě metrů od bungalovu.

Zítra odjíždíme od mocného oceánu a čekají nás horské masivy, tak pojeďte s námi!