Noc v oblacích aneb Lomnický Štít

Je 5:30 ráno a my jsme již na nohou, oblečení a nachystaní vstříct novým dobrodružstvím. Nasedáme do auta a ještě za černočerné tmy vyrážíme směr Slovensko. Do navigace zadáváme Tatranská Lomnica a začínáme naši šesti hodinovou cestu. První dvě hodiny již tradičně prospím, poté posnídám a snažím se vydat ze sebe trochu produktivity ve stylu učení se matematiky (co si budeme nalhávat, matematika je pro mě něco jako putování okolo bludného kořene…)

Cesta uteče jako nic a my dorážíme do cíle. Vyzvedáváme si lístky na lanovku, která nás vyváží na místo určené. Zastavujeme v mezistanici s nadějí, že se konečně naobědváme…zastavit v horské ,,hospodě” byla chyba. Objednáváme si bramborový krém, ale to, co přistane na tácu, nám opravdu vyrazí dech, bohužel ne v pozitivním slova smyslu. Představte si zářivě bílou tekutinu, s chutí mouky, másla a mlíka…máte představu? …radši ji ihned zažeňtě nebo se vám zvedne žaludek stejně jako se zvedl mně (ne, neměla jsem po mamčině varování ani sousto)…

Jídlo teda hnus, ale proto jsme nepřijeli! Vyjíždíme lanovkou, jen my a ještě jeden pár. Na Lomnickém štítě bude jen nás šest! Už při představě zážitku jsem plná očekávání, zvědavosti a vážně se hrozně těším. 

Poměrně dost stará lanovka (spíš taková červená bednička) nás pomalým tempem vyváží, pod námi se rozprostírají horské masivy a já se jen modlím, aby lano neprasklo!(to by byla konečná…doslova)

Přijíždíme na ,,Lomničák” a všichni turisti odjíždějí, máme to tu celé pro sebe. 

Pokojíky jsou velmi malé, útulné a kouzelné. Vše je v dřevěném horském stylu, včetně koupelny. Náš výlet na Lomnický štít má pouze jednu vadu…VELMI jsme se zalíbili slovenskému páru. Ze začátku se s nimi dáváme do řeči, v naději, že se bude jednat o milý pár…no, ne tak docela. Do 10 minut víme, kolik má pán domů, aut, firem, kolik zvířat zastřelil, že paní hned po porodu už byla nastoupená v kanceláři…no prostě hrůza pro uši :D!

Opatrně se od nich snažíme oddělit, a i když to dává hodně práce, ve finále se nám to podaří a u stolu na večeři sedíme sami…uff. Jak jsem již zmínila, následuje šesti chodová večeře, která je moc dobrá, ale nic mě příliš neuchvátí:)

Noc tedy strávíme ve výšce 2634 m.n.m a spí se nám jako v pohádce. Ráno máme nastavený budík již na 6:00, abychom stihli východ Slunce. Stojí to za to! Vstávat brzo ráno se vyplatí… A na Lomničáku obzvlášť. Čekáme, než vyjde nádherné rudé Slunce a vyrazí nám dech. Pohled, který se nám naskytne, si opravdu chci zapamatovat! No podívejte se na fotky sami, není to nádhera?

Den na Lomnickém štítu byl opravdu skvělý zážitek, tento článek Vám píši na cestě z Bratislavy, ale o té zase příště! :)

A co vy, kde jste viděli nejkrásnější východ Slunce?

Mějte se krásně,

Tina