8:00, relax je u konce. Nasedáme do auta a vyrážímě směr Hochwurzen. Parkujeme auto pod lanovkou a necháváme se vyvést na vrchol (asi si říkáte, to jsou teda "travelerky", když si vozej zadky, jen počkejte a čtěte dál!)
Po deseti minutách vystupujeme z lanovky a orientujeme se na mapě. Samozřejmě si vybíráme nejdelší trasu, označenou jako středně těžká, 6-ti hodinová tůra...super, to je přesně to, co chceme. Plné ethusiasmu, úsměvu a radosti si to ,,štrádujeme" krásnými lesy z kopce a do kopce, cestou necestou. Je brzo ráno, takže slunce nepaří, jen nás příjemně hladí, vychutnáváme si každý paprsek a taky ten čistý, horský vzduch. Stoupáme poměrně hodně, ale oproti tomu, co přijde (což samozřejmě vůbec netušíme!), je to procházka růžovou zahradou.
Cesta pokračuje ve stejném duchu další 3 hodiny - z kopce do kopce, napříč vrstevnicí, s výhledy na nádherná horská panoramata. Otepluje se, pro jistotu se natíráme a zastavujeme ve stínu s představou, že už půlka výšlapu je za námi a teď už to vlastně půjde jen z kopce...největší mýlka prázdnin 2017! Posilňujeme se proteinovou tyčinkou a razíme dál, povídáme si, s úsměvem na rtu a radostí, že to nejhorší máme za sebou (NEmáme, rozhodně NE!)
Terén se začíná nějak podezřele ztěžovat, výstupy jsou prudší a delší, propadliny okolo cestiček mnohem hlubší, ohraničení téměř nulové. Už skoro necítím stehna (anebo je možná naopak cítím až příliš, vlastně je mám v jednom ohni!).
Ok, třeba je to jen jeden horší úsek...není. Nutno zmínit, že za celých šest hodin potkáváme pouze 7 mužů, kteří nás varují, že trasa pokračuje ve stejném duchu další tři hodiny a je velmi náročná (sehr schwer!). Super, hned jsme obě klidnější. Mamka panikaří z propadů, které se rozprostírají všude okolo nás a nedělí nás od nich žádné zábradlí, provaz, ohraničení, prostě nic. Stačí jeden špatný krok, škobrtnutí, uklouznutí a zbyde z nás jen flek někde hluboko dole... Děkuju těm tam nahoře, že mi výšky nevadí, protože kdybychom byly v panice obě, obávám se, že bychom takhle rychle nedošly.
Další tři hodiny jsme úplně vyklepané, ne jen ze strachu, ale taky se už začínají ozývat kyčle, kolena a kotníky. A víte, co je na tom nejhorší? Že vůbec netušíme, jak dlouho takhle budeme ještě muset s horským královstvím zápasit.
Narážíme na první velké jezero uprostřed skal, je nádherné, ale kvůli vyčerpání mi dělá trochu problém se radovat, nedá mi to a fotím ho, pokračujeme dál a v hlavě mi neustále koluje myšlenka, jak to sakra ještě dlouho potrvá!
Po překonání asi 10 obrovských kopců, šesti hodinách bolesti a v mamčině případě stresu, překračujeme kraj a KONEČNĚ JI uvidíme. Horskou chaloupku. Spíš zázrak. Dokázaly jsme to, jsme na místě - živé, zdravé a neskutečně šťastné...MILUJEME HORY!
Sestup z horského vrcholu trvá velmi dlouho, ale máme před sebou vidinu Radlera, odpočinku a teplého jídla.
Přicházíme na verandu, endorfiny z nás doslova stříkají a obě si obědnáváme půl litr Radlera, utopíme ho v sobě během pár okamžiků. Odměňujeme se rakouskýma specialitama a jen se na sebe usmíváme, jsme dobrý, nevzdaly jsme to (ono to vlastně ani moc nešlo:D)
Teď už nás čeká jen hodinová cesta po pěšince do krásné dřevěné vesničky (spíše skanzenu), odkud nás vyzvedává autobus a veze na místo startu!
Bolí to, je to stres a někdy se mi fakt, fakt, fakt hrozně nechce, ale stejně mají hory v mém srdci speciální místo a vždycky mi připomenou, jak je na tom světě krásně!
Skóré: 200 vystoupaných pater, 20 km, asi milion kopců, milion nadávek, pár skoro utrousených slz a nejvyšší bod 2393 m.n.m! ...toť k našemu dobrodružství.
A co vy, jezdíte do hor raději v zimě nebo v létě? Já se stále nedokážu rozhodnout!
Mějte se krásně,
Tina
ježiš to vypadá božsky <3 skoro jako v tatrách :)
ReplyDeletewww.double-claire.blogspot.cz | GIVEAWAY o nálepky na notebook
Bylo to opravdu nádherný!:)
DeleteMěj se hezky,
Tina
Nádherné fotky :)
ReplyDeletemy blog: THE COLORFUL THOUGHTS
Děkuju!
DeleteMěj se krásně,
Tina