Píše se 15. ledna a já konečně usedám za notebook s odhodláním sepsat článek o zlomovém okamžiku v mém životě. Ne, zatím jsem se nedostala na univerzitu nebo nebyla povýšena v práci, ani jsem nevyšplhala na Kilimanjaro...to snad někdy příště. Mluvím o naší vánoční cestě na Costa Ricu.

Když se rodiče poprvé doma zmínili o zemi jménem Costa Rica, představila jsem si tukany, palmy, smoothies a pláže...Všechno zmíněné jsme viděli a zažili, ale to nebylo tak podstatné, z toho ráje na Zemi jsme si totiž odnesli mnohem více než jen perfektní opálení.

Noc v oblacích aneb Lomnický Štít

Je 5:30 ráno a my jsme již na nohou, oblečení a nachystaní vstříct novým dobrodružstvím. Nasedáme do auta a ještě za černočerné tmy vyrážíme směr Slovensko. Do navigace zadáváme Tatranská Lomnica a začínáme naši šesti hodinovou cestu. První dvě hodiny již tradičně prospím, poté posnídám a snažím se vydat ze sebe trochu produktivity ve stylu učení se matematiky (co si budeme nalhávat, matematika je pro mě něco jako putování okolo bludného kořene…)

Zápas s rakouským královstvím, 1:0 pro nás

7:00, nepříjemný tón budíku se rozléhá po celém pokoji a my víme, že TEN moment je tady. Vstáváme, obličej oplachujeme ledovou vodou, oblékáme oblečení na trek a vydáváme se posilnit na snídani. Majitelé horské chaty se o nás starají jako o královny a připravují krásné pohoštění, vychutnáváme si ranní doušky čaje a křupavé pečivo.
8:00, relax je u konce. Nasedáme do auta a vyrážímě směr Hochwurzen. Parkujeme auto pod lanovkou a necháváme se vyvést na vrchol (asi si říkáte, to jsou teda "travelerky", když si vozej zadky, jen počkejte a čtěte dál!)

Vítejte v horském ráji

Stres. Stres provázel celé dnešní ráno. Plán zněl jasně, vyrážíme v děvet hodin ráno směr Schladming. Předešlý večer, potažmo noc, jsme strávily (já a mamka) na Shakespearovských slavnostech, které rozhodně stojí za zmínku (letos bohužel ne v úplně pozitivním slova smyslu...) Přijela jsem z představení o půlnoci, unavená, po celém dnu v práci a k tomu jsem měla ještě naprosto nejvíc smolné ráno! Fajn, takže o půlnoci jsem to prostě na balení na hory vážně neviděla!... v klidu si ráno přivstanu, umyju vlasy, vyfoukám, nakupičkuju a jede se... jasně, tak přesně takhle to nevypadalo.

Jak jsem se znovu zamilovala

4 roky, 4 roky je doba, kterou jsem zanedbávala mého ,,miláčka", moji ,,srdcovku". Předpokládám, že mezi řádky hledáte předmět či člověka, o kterém mluvím...zklamu vás, jedná se o místo. Místo, které je vryto v mém srdci jako sněžná destinace, kde proběhly mé první opravdové lyžařské krůčky. Bormio, už jen jméno toho místa zní líbezně a místo opravdu líbezné je. K Itálii jsem vždy měla vybudovaný určitý vztah, miluji jejich styl života, tu pohodu, kterou vnáší do každého momentu svého života, jejich vynikající jídlo, jazyk!, vzhled, styl, prostě a jednoduše miluji Itálii. Upřímně je úplně jedno, jestli tu jižanskou prosluněnou a ovíněnou nebo severskou sportovní a stylovou.

Život není ideální | Take it easy

Je 5:30 ráno a my podle plánu usedáme do auta směr Bormio. Prvních pár hodin cesty prospím v důsledku spánkového deficitu za celičký náročný minulý týden. Probouzím se a už pomalu svítá, dávám si snídani a poslouchám mamčino neúnavné bavení taťky( úloha spolujezdce…). Rozhoduji se být alespoň trochu produktivní a do uší si pouštím povinnou četbu (Frankenstein), zaposlouchám se a téměř knihu doposlouchám. Cesta jde podle plánu: málo aut( kdo by taky v tuto ranní dobu někam jezdil), hezké počasí a stále ještě nepropadám nudě, která mě většinou při dlouhých cestách polapí. Až během této cesty jsem si uvědomila, jaké kouzlo v sobě daleké cesty mají. Jedete poznat nová místa nebo se vrátit na ta stará, tak moc oblíbená. Při jízdě autem mi hlavou vždy proplouvá milion myšlenek, vymýšlím spousty nápadů a napadají mě nové a nové věci (nebo taky spím:)).

(nejkrásnější ručně tištěné ubrousky(malé radosti!))

Jaké to teda všechno bylo aneb naše postřehy z Nového Zélandu

Ti z Vás, kdo čtou mé články ví, že jsme ještě předevčírem byli na Novém Zélandu, kde jsme zakončovali naše 23denní dobrodružství napříč touto krásnou zemí. Na jednu stranu je mi opravdu líto, že je tato exotická cesta za námi, ale na druhou stranu se už zase strašně těším domů. Těším se na spoustu věcí/lidí/, myslím, že bych to ani na prstech nedokázala spočítat! Každopádně v tomto článku bych chtěla zmínit pár svých postřehů právě z této země. Těm z vás, kteří se do těchto krás chystají, by to rozhodně mohlo pomoci nebo zaujmout.

Co se to stalo? Kde jsem?

Sedím v letadle a pří světle z malé lampičky píši tento článek. Ano, jsem už na cestě domů. I když se může zdát, že takovéto cestování není náročné...je a velmi. To víte, každý den jedete v autě nad 200km, každý den spíte na jiném místě a v podstatě každý den musíte vstřebávat nová a nová dobrodružství. Naše dobrodružství v krásném zemi Nový Zéland končilo včera, kdy jsme přejížděli z Jižního ostrova na ten Severní.
 (katedrála, která byla postižena zemětřesením)

Pod nejvyšší horou Zélandu

Dnešek se nesl ve znamení dlouhého přejezdu..jak jinak že? Každopádně tento přejezd nebyl úmorný, nudný a zdlouhavý jako některé předešlé. Jeli jsme po scénické cestě obklopeni krásnou přírodou. V podstatě pořád jsme zastavovali a fotili, protože jinak to snad ani nešlo. Nejvíc jsme se ale těšili do našeho cílového místa, pod novozélandskou pýchu Mt. Cook. 

Na samotě u lesa

Paradise, to je název místa, ve kterém jsme měli přespávat. Paradise je malá oblast poblíž horského městečka Glenorchy. Pod slovem Paradise si toho lze představit spoustu: azurové moře, pískové pláže, západ slunce, v podstatě každý si pod tím představí něco jiného. V našem případě se ale nejednalo o nic zmíněného, jednalo se o horský domeček v anglickém stylu, ohrada s ovcemi, všude pobíhající slepice. Jak se říká Pure beauty.

Plavba do neznáma

1. leden se nesl ve znamení plavby. Ano, včera jsme se také plavili, ale na Jet boats, tentokrát to bylo na velké lodi, opravdové plachetnici. Nikdy jsem se na lodi neplavila více jak půl hodiny, když tedy nepočítám trajekt, takže tohle byla moje premiéra. Naše plavba byla od odpoledne do dalšího rána. Strach jsme tentokrát neměla, protože jsme pluli po řece a ne po oceánu, i když né tak docela!

New year, New start

Nový rok, už je to tady. Je to klišé, ale přijde mi, že to strašně uteklo. Vždyť před chvílí byly letní prázdniny a já si užívala bazénu a vychlazené domácí limonády. Přijde mi, že každý rok to ale utíká pomaleji, víte proč? Naučila jsem se užívat si daného okamžiku a nepřemýšlet nad tím, co bude nebo bylo. Cituji z knihy Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel: "Je tak jak je a bude tak jak bude." Zkuste se tímto heslem řídit v roce 2016.

Food Tour

Miluju jídlo! Hlavně to zdravé, ale když jste na dovolené, tak se to tolik neřeší nebo spíše já to tolik neřeším. Ale o jídl, až za chvíli, protože food tour proběhla až na konci dne, příjemné zakončení dne, to bezesporu. Na začátku dne jsme se přesouvali z bodu A do bodu B - v našem případě z horských masivů do krásného, malebného městečka. Queenstown, slyšeli jste už někdy o něm? Žije tady královna ... nééé, dělám si srandu, nežije! Ale říká se mu královské městečko. Po dvou dnech prozkoumávání města jsme zjistili proč. Město vypadá jako vystřižené z pohledu.

Když jsme vjeli na předměstí města, spadla mi čelist, opravdu. Jedním slovem nádhera. Queenstown je zasazen mezi vysoké hory, ovšem jeho pýchou je spíše nádherné azurově modré jezero. Na první pohled jsem si myslela, že jsme přijeli k moři, vůbec jsem nepoznala, že se jedná o jezero!

Ubytovali jsme se u milé paní, která nás hned pohostila jejími zdravými snacky -kapustovými chipsy, a přestože kapusta není moje NUMBER 1, moc mi to chutnalo a plánuji udělat recept na blog! Ale to zase odbočuji od novozélandské krásy. Jak jsem již zmínila, ubytovali jsme se a záhy na to jsem zjistila, že Ailye (naše hostitelka) je food bloggerka, jaká náhoda, že? Bylo nám doporučeno mnoho míst na jídlo tady v Queenstownu a musím říct, že později jsme byli naprosto nadšeni!

Ailye nám vlastně naplánovala takovou Food tour po městě, abychom toho viděli co nejvíc, ale zároveň i ochutnali místní speciality. Přesně to jsem udělali. Vyšli jsme a pokračovali do města. Město je plné kopců, což o to, když jdete dolů, tak je to v pohodě, ale nahoru to stojí dost síly! Kopce nás ale nezastavily a my pokračovali do města a především jeho přístavu, protože do toho jsme těšili asi nejvíc.

Dopoledne byla obloha zaplavena mlhou, ale teď, tady, v přístavu jsme si nemohli přát hezčí počasí. Slunce zářilo, ale příjemně, nevnucovalo se, nezahalovalo nás, jen nás hladilo. Prohlídka přístavu byla krásná, ale nás čekala dlouhá food tour, takže jsme se museli rozpohybovat. Bylo nám doporučeno zarezervovat si místo v místní Thajské restauraci, takže to jsme udělali jako první.

Rezervaci jsme měli, ale až na pozdější dobu, takže jsme mezi tím splnili další z tipů. Tím tipem byla Public Pub. Aliye říkala, že je to moc dobré, že to máme vyzkoušet, ale že to bude takhle dobré, to jsem nečekala! Objednali jsme si prasečí pupek...ehh, to zní asi nechutně, že? Jestli Vám to zní nechutně, podívejte se na první fotku a hned změníte názor. Maso bylo napíchané na špejle, marinované v medu s opečenou krustou. No to bylo něco! Přestože jsme snědla jenom jednu kostičku, protože víc už jsme nemohla, užila jsem si to sousto na 100%. Maso se krásně rozplývalo v ústech a zanechávalo po sobě takovou příjemnou chuť. Ovšem tato rozkoš nebyla jediné, co jsme objevili v této restauraci. Měli jste někdy Ginger Beer? Jestli ne,  tak to musíte zkusit, je to mnohem lepší pro Váš organismus než třeba coca cola nebo sprite, ale zároveň je to i mnohem chutnější.

Chuťové pohárky se rozhýbali, ale my ještě nebyli ani uprostřed naší výpravy. Další metou byla thajská restaurace. Vešli jsme do restaurace, kde udělala mamka rezervaci, ale záhy jsme zjistili, že se nacházíme v čínské restauraci a že ta, kam máme namířeno, je naproti...no to bylo celkem vtipné:)) Takže druhý pokus už byl správný. Sedli jsme a čekali na jídlo, které jsme si objednali. Ptáte se co to bylo? Kachní curri, crab v kokosovém mléku a poté hovězí maso, k tomu jsme dostali rýži, samozřejmě. Jídlo bylo zase vynikající!

No a teď už zbýval jen dezert. Byla nám doporučena zmrzlinárna v přístavu, takže právě tam jsme zavítali. Já jsme měla příchuť Passion fruit a zase na jedničku!

Večer, když jsme šli do těch kopců, cestu nám zpříjemňoval nádherný západ slunce nad jezerem. Dobrou noc, Queenstowne.

A jestli Vás zajímají moje novoroční předsevzetí a jak probíhal můj Nový rok, těšte se na večerní článek!

 (fotky z cesty do Queenstown)

  (fotky z cesty do Queenstown)

 (Jak z pohlednice, no nemyslíte?)

 (západ slunce v Queenstown)

Do oblak a ještě dál

Přestože na začátku tohoto dne jsem se moc netěšila na to, co bude následovat, samozřejmě měla následovat dlouhá cesta, no, kdo by se na to těšil?! Ale o nudných cestách už jsme mluvila dost...teda myslím. Důležité je, že jsme ráno, při otravném brzkém stávání vůbec nečekala, že zažiju jeden z největších zážitků v mém životě. Jste zvědaví, co to bylo? Nebojte, za málo chvíli se to dozvíte.

Jak už jsme výše zmínila, ráno nás čekal dlouhý přejezd propojený s asi pěti hodinami v autě, ovšem po ne příliš příjemnému začátku dne následovalo příjemné překvapení. Když jsme přijeli do horské vesnice, která byla v ten den naší cílovou destinací, shledali jsme se s radostí a jistým uspokojením. Vesnice byla poměrně velká a hlučná, ale také byla kouzelná! Celá byla obklopena obrovskými horskými masivy, ledovci a panovala zde skvělá atmosféra. A to jsem ještě nezmínila, že krásně pražilo slunce.

Jenomže, co teď? Jak nejlépe si prohlédnout všechny ledovce? Jak stihneme objevit všechnu tuhle horskou krásu? Tyhle myšlenky nám tancovali v hlavě jako rusalky, které tančí při úplňku. A víte, kdo tenhle oříšek rozlousknul...taťka. Protože taťka miluje létaní letadlem, respektive všechno kolem letadel, vrtulníků, stíhaček a podobných vzdušných dopravních prostředků, řekl, že poletíme helikoptérou. Jakože cože!? Nikdy jsme helikoptérou neletěla a už vůbec jsme jí neletěla nad ledovci. Strašně jsme se těšila a byla jsme celá nedočkavá, myslím, že oprávněně. Zároveň jsem měla strach, adrenalin ho však překonal!

Všude kolem nás lítala jedna helikoptéra za druhou a my jsme pomalými krůčky a se zacpanýma ušima došli k našemu pilotovi a vlastně i k naší helikoptéře. Když jsem se k helikoptéře blížila, připadalo mi, že se její vrtule musí každou chvíli urvat, kvůli rychlosti, jakou se točí (samozřejmě se neurvala). Já a mamka jsme ''vyfasovaly'' ta  nejlepší možná místa. Seděly jsme přímo vedle pilota. Nasedli jsme, na uši jsme si nasadili obrovská sluchátka a mohli vyrazit.

Pilot odstartoval a všechno to začalo. Nevěděla jsem, na jakou stranu se dřív koukat, jestli doprava, doleva nebo okénkem pod sebou. Vletěli jsme do krásného místa a byli oklopeni ledovci. Ovšem největší WOW! přišlo když jsme přelétli přes takový kopec a před očima se nám objevilo celé údolí, včetně nejvyšší hory NZ, kterou je Mt. Cook. Tuto horu jsme oblétli, prolétli jsme okolo ledovců a na jednom jsme i přistáli. Pilot nás vyfotil a my běhali tam a sem obklopeni těmito masivy.

Bohužel čas letěl a my museli pokračovat dál, takže jsme znovu nastoupili do helikoptéry a vzlétli. Cestou jsme viděli ještě vodopády a mnoho dalších krás.

Musím říct, že tohle byl opravdu jeden z těch zážitků, které se Vám do paměti 'vryjou' navždy! Jsme strašně ráda, že jsme něco takového mohla zažít.:))

Pokud si potrpíte na dobrém jídla, rozhodně, ale opravdu rozhodně nesmíte minout můj zítřejší článek, který bude vlastně o takové FOOD TOUR.

Je libo palačinky?

Dnešní den byl ve znamení zdlouhavého přejezdu. Jelikož toho chceme na Novém Zélandu poznat co nejvíc a vidět toho, co nejvíc musíme za to platit daň. Daň v podobě hodin strávených v autě. Nicméně jsme i při dnešní přejezdu navštívili dvě zajímavá místa, která naše myšlenky alespoň trochu rozptýlila. Cílovou destinací byl Richmond, malé město uprostřed skal obklopené dunivým oceánem, ovšem než jsme dosáhli tohoto milníku čekala nás dlouhá trasa. Číslo na navigaci nebylo malé, to si řekněme narovinu-330 km. 

Když jedete 330 km v ČR po dálnicích, zabere Vám to cca dvě a půl hodiny, jenomže když jedete stejnou vzdálenost tady na divokém Jižním ostrově NZ, zabere Vám to i s krátkými pauzami okolo šesti hodin. Vzdálenost nás vylekala, ale co se dalo dělat, měli jsme jinou možnost? Neměli. Takže jsme se vydali napříč dobrodružství.

Naší první zastávkou byl panoramatický výhled na jezero Lake Rotoiti. Jezero bylo nádherné, skryté místo uprostřed masivních hor. Létalo zde spoustu racků a po hladině ladně plavaly kachny, slunce nás hřálo do obličeje a nám nezbývalo nic než jen obdivovat další poklad této země. Bohužel a naštěstí touto zastávkou náš výlet nekončil, museli jsme překonat už začínající únavu a vydat se dál.

Další pauza přišla asi po hodině a půl. Znovu nás v této oblasti uvítal neutuchající zvuk bouřlivého oceánu. Nikdy jsme nebyla na majáku respektive ani u něj, takže tohle byla moje premiéra. K majáku vedla kamenitá cesta obklopena nikdy neunavující zelenou vegetací. Maják Cape Foulwind se nacházel ve výšce 800m, takže jsme za chvíli byli u něj, i když ne tak docela. Přímo na něj  vystoupat nešlo, což nás ale jinak nemrzelo, protože tahle stavba by se rozhodně nemohla pyšnit krásou či romantičností, spíše hodně nepovedeným minimalismem... Každopádně maják nebyl to, co nás zaujalo, protože tento úkol převzaly výhledy do scénického údolí okolo něj. V duchu jsem cítila takový ten pocit klidu, ale zároveň jistého strachu, když jsem se ze skály dívala na hlasitý oceán. Asi nikdy se nebudu cítit okolo oceánu stoprocentně bezstarostně....proč? Ta síla a mocnost, kterou skrývá, mi přijde až nepochopitelná.

Po příjemné procházce k majáku napříč krásným výhledům jsme zase zasedli do auta a zase se čím dál více těšili do cílového místa. Procházka a útěk z auta následoval asi až po třech hodinách cesty. Zde už jsou ty slibované palačinky. Bohužel se nejedná o jídlo, ale spíše o název skal. Těmto skálám způsobila eroze ''look'' palačinek. Skály byly krásné a zapadající Slunce jim kouzlo ještě přidávalo. Ale pořád nám tam něco chybělo, co to jen bylo... Vodní zvířata, doposud jsme na NZ neviděli moc vodních zvířat, když pominu včerejší krásné lachtany. Ovšem toto pravidlo se asi hodinu po naší procházce změnilo. DELFÍNI...ano čtete správně, viděli jsme delfíny, jak skáčou ve vlnách tam a sem, zprava doleva. Ten pohled na ně nás všechny rozesmál, ta jejich hravost propletená s neskutečnou inteligencí je...krásná.

Do cílové destinace nám zbývalo jen 16 km a přestože jsme toho tento den hodně viděli, už jsme si spíše představovali postel, horký čaj a výhled na moře. Přesně toto se nám za chvíli splnilo a my mohli v klidu ulehnout do postelí a zaposlouchat se do zvuku oceánu, který jsme měli asi dvěstě metrů od bungalovu.

Zítra odjíždíme od mocného oceánu a čekají nás horské masivy, tak pojeďte s námi!

Na kajacích za lachtany

Včerejší dobrodružství na koních nám nestačilo, takže jsme se vydali na další dobrodružnou výpravu, ale tentokrát na lodích! Naše plavba byla neuvěřitelná, ale také poměrně vyčerpávající. Kajaky vyjížděli již brzy ráno, protože plavba měla celkově zabrat přes dvě hodiny a my se nemohli dočkat. Zároveň nás však svírala určitá nejistota, přeci jen vyjet v poměrně nestabilních lodích (kajacích) na širé moře, to není jen tak.

Byla nám však přidělena průvodkyně Camei (maorka), která nás zavedla do krásných mořských končin. Žádné dobrodružství se ale neobejde bez instrukcí a patřičného vybavení. A ani náš výlet se bez nich neobešel, instrukce byly řečeny a kajaky (dvoumístné) byly připraveny, teď už jen zbývalo vybavit nás bezpečnostními opatřeními. Záchranné vesty, guma pro zachycení na kajak, (kterou jsme měli danou od pasu pro nohy), spousta opalovacího krému, kšiltovka a sluneční brýle - to bylo naše vybavení!

Vše tedy bylo připraveno, včetně nás, takže jsme se mohli vydat na cestu. Pádlovali jsme asi půl hodiny od pláže k malému útesu. Počasí nám opravdu hrálo do karet, téměř bezvětří a jasně zářící Slunce. Když jsme dojeli k útesu, začínali nás trochu bolet ruce, ale před námi byla ještě dlouhá plavba.

Od útesu začal foukat vítr, ale nebylo to nic nepřekonatelného. Houpali jsme se na vlnách a pomalu, ale jistě se blížili k první pláži, která však nebyla naší zastávkou. Průvodkyně nám dala dvě možnosti: 1. Budeme relaxovat hodinu na pláži, 2. Pojedeme dvacet minut k ostrovu, kde žijí lachtani a jejich mláďata, která jsou čerstvě narozená.

Hádejte, co jsme si vybrali? Lachtany! Samozřejmě! Přeci si nenecháme ujít takovou příležitost. Pádlovali jsme tedy k ostrovu a vítr sílil. My jsme se však nevzdávali a náš elán gradoval, když jsme uviděli první lachtaní rodinku. Neubránila jsem se úsměvu, když jsme viděla, jak jsou takto ve volné přírodě na širém moři lachtani se svými úchvatnými mláďaty šťastní...:)

Bylo opravdu nádherné je pozorovat, ale vítr hodně zesílil, takže jsme se potřebovali rychle dostat na pláž. Dostali jsme se na ní asi do dvaceti minut. Byla to malinká pláž nebo spíše taková zátoka. Vychutnávali jsme si pohled na nádherný oceán a u toho jedli oběd.

Měli jsme odpádlováno a byli jsme šťastní! Upádlovali jsme přes 10 kilometrů, celkem naše plavba na kajaku trvala skoro 3 hodiny. Viděli jsme nádherné lachtany s miminky a jen čekali na člun, který pro nás přijel asi do hodiny.

Když jsme se člunem vraceli k base campu, bylo to zábavnější, než jsem čekala. Loď v té rychlosti na vodě vysloveně létala.

Po návratu jsme si vychutnali dobrůtky v kavárně a pak následovala dlouhá procházka po krásné písečné pláži, byl odliv, takže jsme mohli zajít daleko do moře.

(Jinak po téměř 3 dnech na severním pobřeží máme pocit, že je zde odliv neustále...)

Když jsme večer přijeli, byli jsme rádi, že jsme v posteli, protože nás kajaky do slova a do písmene vyčerpali.

Máte chuť na palačinky? Tak to se Vám zítra dobře počte!

PS: S fotkami platí zase to samé jako včera-jsou foceny na GoPro, takže nic moc kvalita, za což se omlouvám!

 (na 5. kamenu z prava si můžete všimnout takové hnědé kuličky-to je lachtan)

 (takto poté vypadal odliv)

Svět z koňského sedla

Čekal nás dvouhodinový přejezd a my začali být skeptičtí, bude to stát za to? Opravdu bude jízda na koni tak úžasná? Pojedeme po štěrkové cestě nebo bude výprava dobrodružná? Neshodí nás koně? Všechny tyhle otázky se nám honily v hlavě při krkolomné cestě napříč skalami. Směr byl jasný-farma koní Cape Farewell. Na tento den jsme se těšila paradoxně z celého pobytu nejvíc. Miluju jízdu na koních, přestože z koní mám obrovský respekt a rozhodně nejsem ''koňák''. Ale žádný z těchto faktorů mi tento zážitek nezkazil!

Po dlouhé cestě v horách se spoustou zatáček jsme se konečně dostali na farmu. Farma se skrývá na vysokém kopci a je obklopena asi třemi obrovskými ohradami pro koně. Musím říct, že být koněm na této farmě by mi vůbec nevadilo, běhají po obrovských loukách a myslím si, že se jim dostává skvělé péče. Nicméně zpět k našemu dobrodružství v koňském sedle.

Byli nám přiděleni koně a já doufala v přesný opak koníka, kterého jsme dostala. Nejde o vzhled, Woodie (tak se jmenoval) byl krásný tmavý vraník, ale prostě a jednoduše byl rebel! Už od začátku mi bylo jasné, že Woodie nebude klidný kůň, který se nechá hladit, žádného koně nekousne a bude mně poslouchat, ale že bude takto zlobivý, to jsme nečekala...vážně ne :D

Vydali jsme se na cestu a rebélie mého koně se dostavila asi po prvních třech minutách, kdy jsme předběhli všechny ostatní koně. Tak v tu chvíli jsme si řekla, že je asi jen trochu nevyběhaný a chce být dominantní. No...myslím, že mi spíš chtěl ukázat, kdo je pán. Asi dvě minuty na to, kdy jsme měli projíždět takovou krátkou bushí, Woodie se asi rozhodl, že nerad chodí přes kořeny, takže všichni následovali poslušně lektory, my ne. My jsme totiž šli po silnici...naštěstí jsme se ale ihned napojili.

Štěrková cesta trvala už asi 20 minut a já jsme přemýšlela, kde je ta slíbená projížďka po pláži. Nestrachovala jsme se ale dlouho, vyšli jsme ze silnice a začali brodit nízké moře. Woodieho jsme do toho muselo dotáhnout, protože evidentně nemá rád vodu. Nicméně jsme se dostali na nádhernou pláž, která je jednou  za šest hodin zavodněná (každých šest hodin je zde odliv), každopádně teď zde bylo asi jen třicet centimetrů vody. Bylo to nádherné - my, koně, písečné duny před námi, moře pod námi. Můj koník se ale rozhodl mi tuhle radost trochu okořenit, takže kousnul koně do zadku a my i on jsme se splašili, naštěstí mě ale neshodil:))

Naše cesta pokračovala do hor, a byla to nádhera. Vystoupali jsme opravdu vysoko, vybíhali jsme kopce a já musela snášet další rebélie mého miláčka. Často zastavil uprostřed cesty a absolutně nereagoval na mé signály :D

Byla to úžasná zkušenost projíždět přes pláže, poté do vysokých skal a zpět na farmu. Přestože Woodie zlobil, jsem ráda, že právě on byl můj kůň, protože jsme se rozhodně nenudila!

Chci se ještě moc omluvit za kvalitu fotek, ale jsou foceny na GoPro, takže kvalita není nic moc, ale aspoň něco:) Navíc v okamžiku, kdy jsme vjeli na pláž, GoPro vypovědělo službu - takže jen ilustračně...

Říká se, že pohled na svět z koňského sedla je ten nejkrásnější. Z Woodieho sedla ještě krásnější...

Až nakonec světa

Picton bylo krásné, malebné městečko, které se nám vůbec nechtělo opouštět, klidně bychom tam ještě den, dva zůstali, jenomže z Nového Zélandu toho chceme poznat co nejvíce, takže jsme se vydali na dlouhý přejezd. Jenomže zde byl zádrhel, neměli jsme jídlo, asi si říkáte, proč jsme si nezašli něco koupit, když jsme byli ve městě. Odpověď je jednoduchá: "Zavřeno". Tento nápis visel na každých dveřích, protože místní měli v tento den, 25. prosince, Vánoce.

 

Trochu jsme zpanikařili, protože náš zůstatek jídla tvořili tři mrkve, toustové chleby, marmeláda a balíček cookies. Nicméně jsme se vydali na přejezd s nadějí, že snad by nějaký malý obchůdek mohl být otevřený. Benzínka! Ano, našli jsme otevřenou benzínku! Plni radosti jsme naběhli dovnitř a nakoupili, alespoň malé zásoby na cestu, ale pořád nám chyběli takové ty základní potraviny jako mléko, ovoce, těstoviny a podobné. Pokračovali jsme po naší cestě a projeli krajinou s mnoha scénickými výhledy.

Zastavili jsme na místě za osadou Canvastown u rokle řeky Pelorus. Krajina okolo řeky byla nádherná - křišťálově čistá voda, zelené stromy, bujná vegetace, šumící voda, prostě a jednoduše nádhera! Kolem řeky jsme udělali krátkou, ale příjemnou vycházku, kdy jsme přecházeli lanový most...Mám hrůzu z výšek a dělá se mi z nich opravdu špatně, takže most ve výšce asi 15m a k tomu všemu ještě vratký, to nebylo nic na mě. Přesto jsme se pro Vás obětovala a zastavila na něm, abych mohla vyfotit nějaké fotky do článku! :D

Po příjemné procházce jsme ujeli několik desítek kilometrů, ale pořád jsme měli na bedrech problém, a to již zmíněné jídlo. Zásoby z benzínové pumpy jsme už snědli (pochopitelně), takže nám zbyl jen balíček cookies, ale z těch se moc nenavečeříte. Když jsme projížděli městečkem Nelson, objevila se záchrana. Malinký krámek uprostřed jinak naprosto pustého města byl otevřen! Vše jsme nakoupili a spokojeni jeli do našeho domku.

Náš domek nebo spíše chatka, je opravdu na konci světa. Bydlí zde pouze jedna rodina, jinak je tady kolem vinice, moře a pláž a ani jedna lidská noha. Je tu klid a vůbec se nám odtud nechce, naštěstí jsme zde tři noci:)

Máte rádi koně? Pak rozhodně nesmíte minout zítřejší článek!